Tu sobotu jsem se ráno probudila a hle – bude sluníčko! Hurá, První letošní závod neomoknem (Taky jsem se celý týden modlila, aby moc nepršelo…) Ráno mě Eklič naložil i s kolem a hurá do Jedomělic. Jsem sice ještě po své chorobě nerozježděná, ale co, jsem se přihlásila na krátkou, tak to prubnu, a podle stavu věcí po startu se rozmyslím, zda závodím, nebo jen tak výletně. Eklič má najeto, těší se jak sáňky na první sníh, jede dlouhou, tak uvidíme.

Hned za Baští nás nabořil opálený spoluobčan v mercedesu. Odnesl to jen nárazník, získal druhý válečný šrám, kola byla naštěstí v autě. Mít je na nosiči za autem, jsou našrot…ten pitomec nám jel nacucnutej na zádi a jak Eklič zabrzdil na stopce, tak to do nás prsknul zezadu. Následně vylez z auta a začal nám nadávat, co tam jako zastavujeme – na té stopce, prosím, když na hlavní jela auta oběma směry…co dodat. Hlavně, že má silný auto, blb…Já se málem po… ale Eklič zachoval klidnou hlavu. Zhodnotili jsme, že se naštěstí nic nestalo, škoda nevznikla (teda nám), a tak jsme řvoucího blbečka nechali vřískat a jeli závodit…ještě že je Eklič takovej kliďas, já bych toho holomka nejraději sprovodila ze světa. Fuj!

Nakonec jsme tedy dorazili včas, pohodlně zaparkovali, odprezentovali, pozdravili kamarády a Dlouhaři se už řadili na start. Vyfandila jsem Ekliče, pokecala s Jíťou, která, chudinka, pořád marodí, takže má s ježděním zatím utrum a vydala se okouknout ten kousek trati za statkem, kterým se projíždí rovnou do oranice – sjezdík právě tamtudy a pak potápění v brodu…jej, tohle asi nedám, přišlo mi to hrozný. Viděla jsem 4 borce z dlouhý, jak si tam skočili přes řidítka…pak jsem se šla raději rozjet a přemýšlela, jestli to není moc velké sousto na babu jako já.

A pak jsem se nějak ocitla na startu, odevzdala Jítě bundu a klíček od auta. Pak odstartovali a najednou to jelo a bylo to do kopce a mně to moc nešlo, nemohla jsem roztočit ty nohy – a to jsem se fakt poctivě rozjížděla! A ukrutně fičelo a celá ta hromada cyklistů se valila a já s ní a nějak to naskočilo a hele, je tu zase náves a lidi fandili a já byla ráda, že se držím té skupinky, kterou stíhám a za mnou ještě někdo je a Jíťa povzbuzuje a já jedu a zase ven ze vsi a nějaký ten terének a cesta popískovaná podle lesa a já dojíždím, předjíždím a hurá, už to jede, a najednou větev a na tom písku šikmina a mně nenapadlo nic chytřejšího než nadjet to vrchem a už se válím a zastavuju ty za mnou, honem se uklidit, ach jo, huso hloupá, telecí nápad. Tak nic, kolo naštěstí v poho, já naštvaná, co s tím, jeden roh mi trčí k nebi, druhý přežil ve zdraví…tak dotahuju tu partu, s kterou jsem jela, naštěstí tepy zatím jdou, ale ten roh mě fakt štve, je to hrozně nepohodlný, tak nakonec stejně zastavuju, abych si to srovnala… zase jsem se tím pádem propadla dozadu, už mě předjely 4 soupeřky a zase musím dotahovat. Chvíli to jde, jedu lesem a už jsem tu pomalejší skupinku nechala za sebou, vidím tu moji někde přede mnou, ale pak se to otevřelo, strašně silný protivítr a prr, koníčku – zas makám jak debil…

 No a pak jsem zase na návsi v Jedomělicích a proti mně je nějaká dřevěná ohrada, či co?! Zastavuju, čumím na to, kudy tudy cestička? Byl to valník, přes něj lávka…smůla, tak si to tam vynes! Nahoře nasedám, dolů to už sjedu v klidu, ne? NE! Tak „trošičku“ jsem zavadila o přední brzdu…přesně když se kolo dotklo silnice…pak jen pomalinku jdu nejdřív nahoru a potom přistávám čistě na hubu – tedy konkrétně do ukázkového kliku (ještě, že posiluju ruce, jinak to bylo rovnou na čumák), silnici vidím těsně před sebou, ale ani přilbou jsem nebrkla. To vše uprostřed davu fandičů, přímo v centru dění, snad mě nikdo nevyfotil – to je hrozná ostuda. Potupně jsem se tam rozplácla jako úplnej ťunťa! A narazila jsem si zápěstí!

A pak ta stodola, obávaná oranice už byla pěkně vyjetá, takže to ani nebylo tak hrozný, dole brod – přenesla jsem to, ale namočila jsem si nohy – to bahno fakt nevonělo… Pak už se mi jelo dobře, pominu-li dva kopce, které jsem vytlačila J . Nejvíc mě u prvního pořádnýho zvedáku pobavila cedulka s dotazem, vím-li, kolik že kopců nás čeká. Lhali, byly 4 ! J

Po občerstvovačce jsem zase dotahla svou skupinku a měla pocit, že jsem na svém. Na krásně rozjeté rovince, pěkně v tempu, parádní pocit a najednou škrrr! A zadní kolo se zaseklo a jentaktak, že jsem si zas pro změnu nerozbila hubu…utrhla se mi sedlová taška a zasekla se mezi kolem a rámem…tak jo, tašku pod dres, a zase dotahuju a už mě to štve a unavuje a už nejsem v pohodě a vítr je proti mně a je mi to líto a absolutně se ztrácím…

 Ale to už se dostavil první záchvat obávaného kašílku ( jsem po zánětu průdušek a ještě to asi nechtělo tak rvát)…no tak, až jsem se přestala dusit, chvíli jsem kolo vedla, pak na něj naskočila a přestala si honit triko. Sice mě štvalo, že mě zase předjíždějí, ale přešla jsem do režimu „turistika“, abych se neudusila (taky nemám moc najeto). A v tomto tempu jsem si to žďuchala k cíli… pak jsem dojela jednoho chatka, díky kterýmu jsem zase krásně zrychlila, protáhnul mě přes chmelnici a takový rozbitý cesty a taky pěkným sjezdíkem, zase paráda! Pak další kašel, tak jsem vyhlásila, že mi došlo, a byla to nejspíš pravda, protože poslední 2 kiláky jsem se vlekla jako smrad a do cíle přijela na PŘEDPOSLEDNÍ kolečko vzadu úplně hotová. Všichni už tam samozřejmě byli, takže výsledek – 187 celkově, 5. v kategorii v čase, který raději zapřu (3.49.53) J.

Ale Eklič nezklamal! Krásné 60. Místo celkově na dlouhé trati! V kategorii 6. V čase 4.27.20 – je to borec! Vzorný to reprezentant Bike Teamu Kralupy J ještě jedna veliká gratulace!