Jenomže mi na konci března nějaký inteligent s batůžkem, který se v tramvaji nedržel, padnul kolem krku, když to škublo, a bloknul mi záda tak, že jsem týden nespala a doteď nemůžu pořádně otočit hlavou. (Tyhle lidi bych vyhladila…)Takže jsem měsíc na kole neseděla a s touto přípravou a nabytými 4 kily z podzimka, kterých se nemůžu zbavit, jsem se v týmových barvách vydala závodit do Tálína…(na horáku jsem seděla v terénu asi hodinu týden před závodem, jenom, co ty záda – zdálo se to dobrý)

21.4.2012 nastal den D. Ráno mě Eklič vyzvedl, dojeli jsme tam, zima bylo, že jsme vytahli zimní bundy, ale sluníčko vylezlo a pilně hřálo, takže nakonec se startovalo sice v rukávkách, nohavičkách, ale celkem v teple. Potud pohoda.

Pak se ozval výstřel, všichni vystřelili a já jela tak nějak za nima…přece jenom, 70 kilometrů a tenhle závod potřebuju dojet, nemám najezdíno a je to dlouhý… A pak to začalo. Už při prvním kopečku se mi shrnula nohavice, klimbala mi na noze a děsně mě štvala. Pořád jsem to potahovala a zadýchala se a už jsem cítila, že to nebude dobrý… Do lesa jsem vyšplhala v závěsu za Jitkou a Ekličem, pak jsem tu blbou nohavici musela pořádně nandat a už jsem je neviděla…následoval sjezdík na lesní cestu, houpačky, kopec nahoru, fuj! Dlouhej a bahýnko – pořád ještě jsem měla pocit, že když to nebudu hrotit, tak to dám. Koukám na tacháč, myslím, tak 20 by mohlo být za mnou, ale kdepak, sotva patnáct…A už je tu motorka a první z krátké trati, v takovém blbém kopečku přes bláto, nic moc strmého, ale spíš singl a to bahno chytá za kola a pak už jenom uhýbám jak blbka, protože jedu jako šnek, a jak tak pořád sesedám a nasedám, vždycky když kolem někdo proletí, chytly mě ty záda a je vymalováno…pak už jenom řeším – neopírej se do pravačky, tady se můžeš na chvilku pustit, pořád škubu hlavou, rovnám se, ale je to spíš horší…šlapu už jen jako paní starostová a dochází mi ukrutně rychle. Všichni mě předjíždějí, mně to nejede, z kopce a rovinka, to by mi šlo, ale nahoru, jak šlapu nohama a přece jen si pomáhám úplně vším, to tak bolí, že už jedu, jenom, abych tam byla.

Na 32 km jsem ztratila posledního človíka z dlouhé, takže 2. Kolo jedu sama…a trať má ty hnusný zvedací kopce, bahýnko, prostě – výživa, hnus…

Na nájezdu do 2. Kola jsem zoufale neodbočila do cíle a jak tak vyšlapu podruhý ten malinkej kopec, proti tomu, co vím, že mě ještě čeká, mám dost, nikdo tam už není, jsem regulerně poslední, dokonce mě předjela závěrečná motorka, tedy sběrač padlých, což mi moc nedodalo. Nad sjezdem dolů do lesa jsem zastavila, slezla a dobře pět minut řešila, že do cíle je to dolů z kopce a vyprdnu se na to. Pak jsem si ale řekla, že to prostě ujedu a aspoň se mi nebude nikdo smát (na něco bolavýho se může vymlouvat každý, že jo), a týmu body a koneckonců mám mobil, kdyby bylo nejhůř…prostě jsem se pustila dolů a už nebylo cesty zpět (nevím totiž, kudy bych se dala). Po další hodině jsem už litovala. Totálně, ale totálně mi došlo, jela jsem jak baba s roštím, jakmile se to zvedlo, okamžitě lehký převod a neslezla jsem jenom proto, že mě v kopci vždycky předjel ten motorkář, který mě v podstatě skoro celou cestu hlídal, vždycky čekal někde pod sjezdem, jestli žiju…no, mně se to dolů jelo dobře, pouštěla jsem to a maximálně použila setrvačnost, protože už jsem neměla vůbec sílu šlapat… pak už jsem do kopce slezla i na cestě, hladké, červené, protože kdybych neslezla, tak upadnu.

Už jsem rovnou na kontrolách hlásila – jsem poslední, už můžete odejít…potupné, hrozné, demotivující…

Ale nikdo se na mě nemračil, ti lidičkové na trati byli fakt skvělí.

Dál jsem jela úplně sama, s motorkou jsem se na 56 km domluvila, že už dojedu a kontroly může pustit ze stanovišť. Když jsem se konečně doplazila do Tálína, objela ten zatracenej rybník a přeskákala tu cestu po hrázi, kde jse myslela, že mi ta ruka upadne, poslalo mě to ještě kolem vesnice loukou, bahnitou, lepivou, teda, tam jsem měla slzy v očích. Kdybych se nestyděla před těma lidma, co koukali, jak jedu, šla bych pěšky. Takhle jsem šlapala na skoro nejlehčí převod, co mám.

Nakonec jsem tou cílovou branou projela, zrovna vyhlašovali mou kategorii, začínala tombola, a vlastně už byli všichni v pohodě, tleskali, fandili a mně to bylo jedno, bolela mě už celá ruka, necítila jsem prsty, takže jsem brzdila přední a byla jsem tak hotová, že jsem ani nezastavila, aby si odšmikli čip.

No, další závod je za měsíc, to už budu snad v lepší kondici…takhle na dno jsem si nešahla ani předloni na Krakatitu, jak padaly ty trakaře…

Naštěstí jsem v tom nebyla sama. Ostatní týmoví kamarádi ten nový dres proslavili daleko víc…