Na letoní
závodění jsem se celou zimu těila. Zkouela jsem pilně trénovat,
dokonce jsem dodrela i podzimní odpočinek, protoe jsem měla otřes
mozku, take jsem ani jinak nemohla.
Jenome mi na konci března
nějaký inteligent s batůkem, který se v tramvaji nedrel,
padnul kolem krku, kdy to kublo, a bloknul mi záda tak, e jsem
týden nespala a doteď nemůu pořádně otočit hlavou. (Tyhle lidi bych
vyhladila
)Take jsem měsíc na kole neseděla a s touto
přípravou a nabytými 4 kily z podzimka, kterých se nemůu
zbavit, jsem se v týmových barvách vydala závodit do Tálína
(na
horáku jsem seděla v terénu asi hodinu týden před závodem, jenom, co
ty záda zdálo se to dobrý)
21.4.2012
nastal den D. Ráno mě Eklič vyzvedl, dojeli jsme tam, zima bylo, e
jsme vytahli zimní bundy, ale sluníčko vylezlo a pilně hřálo, take
nakonec se startovalo sice v rukávkách, nohavičkách, ale celkem
v teple. Potud pohoda.
Pak se ozval
výstřel, vichni vystřelili a já jela tak nějak za nima
přece jenom,
70 kilometrů a tenhle závod potřebuju dojet, nemám najezdíno a je to
dlouhý
A pak to začalo. U při prvním kopečku se mi shrnula
nohavice, klimbala mi na noze a děsně mě tvala. Pořád jsem to
potahovala a zadýchala se a u jsem cítila, e to nebude dobrý
Do
lesa jsem vyplhala v závěsu za Jitkou a Ekličem, pak jsem tu
blbou nohavici musela pořádně nandat a u jsem je
neviděla
následoval sjezdík na lesní cestu, houpačky, kopec nahoru,
fuj! Dlouhej a bahýnko pořád jetě jsem měla pocit, e kdy to
nebudu hrotit, tak to dám. Koukám na tacháč, myslím, tak 20 by mohlo
být za mnou, ale kdepak, sotva patnáct
A u je tu motorka a první
z krátké trati, v takovém blbém kopečku přes bláto, nic
moc strmého, ale spí singl a to bahno chytá za kola a pak u jenom
uhýbám jak blbka, protoe jedu jako nek, a jak tak pořád sesedám a
nasedám, vdycky kdy kolem někdo proletí, chytly mě ty záda a je
vymalováno
pak u jenom řeím neopírej se do pravačky, tady se
můe na chvilku pustit, pořád kubu hlavou, rovnám se, ale je to
spí horí
lapu u jen jako paní starostová a dochází mi ukrutně
rychle. Vichni mě předjídějí, mně to nejede, z kopce a
rovinka, to by mi lo, ale nahoru, jak lapu nohama a přece jen si
pomáhám úplně vím, to tak bolí, e u jedu, jenom, abych tam byla.
Na 32 km
jsem ztratila posledního človíka z dlouhé, take 2. Kolo jedu
sama
a tra má ty hnusný zvedací kopce, bahýnko, prostě výiva,
hnus
Na nájezdu
do 2. Kola jsem zoufale neodbočila do cíle a jak tak vylapu podruhý
ten malinkej kopec, proti tomu, co vím, e mě jetě čeká, mám dost,
nikdo tam u není, jsem regulerně poslední, dokonce mě předjela
závěrečná motorka, tedy sběrač padlých, co mi moc nedodalo. Nad
sjezdem dolů do lesa jsem zastavila, slezla a dobře pět minut
řeila, e do cíle je to dolů z kopce a vyprdnu se na to. Pak
jsem si ale řekla, e to prostě ujedu a aspoň se mi nebude nikdo
smát (na něco bolavýho se můe vymlouvat kadý, e jo), a týmu body
a koneckonců mám mobil, kdyby bylo nejhůř
prostě jsem se pustila
dolů a u nebylo cesty zpět (nevím toti, kudy bych se dala). Po
dalí hodině jsem u litovala. Totálně, ale totálně mi dolo, jela
jsem jak baba s rotím, jakmile se to zvedlo, okamitě lehký
převod a neslezla jsem jenom proto, e mě v kopci vdycky
předjel ten motorkář, který mě v podstatě skoro celou cestu
hlídal, vdycky čekal někde pod sjezdem, jestli iju
no, mně se to
dolů jelo dobře, poutěla jsem to a maximálně pouila setrvačnost,
protoe u jsem neměla vůbec sílu lapat
pak u jsem do kopce
slezla i na cestě, hladké, červené, protoe kdybych neslezla, tak
upadnu.
U jsem
rovnou na kontrolách hlásila jsem poslední, u můete
odejít
potupné, hrozné, demotivující
Ale nikdo se
na mě nemračil, ti lidičkové na trati byli fakt
skvělí.
Dál jsem
jela úplně sama, s motorkou jsem se na 56 km domluvila, e u
dojedu a kontroly můe pustit ze stanovi. Kdy jsem se konečně
doplazila do Tálína, objela ten zatracenej rybník a přeskákala tu
cestu po hrázi, kde jse myslela, e mi ta ruka upadne, poslalo mě to
jetě kolem vesnice loukou, bahnitou, lepivou, teda, tam jsem měla
slzy v očích. Kdybych se nestyděla před těma lidma, co koukali,
jak jedu, la bych pěky. Takhle jsem lapala na skoro nejlehčí
převod, co mám.
Nakonec jsem
tou cílovou branou projela, zrovna vyhlaovali mou kategorii,
začínala tombola, a vlastně u byli vichni v pohodě, tleskali,
fandili a mně to bylo jedno, bolela mě u celá ruka, necítila jsem
prsty, take jsem brzdila přední a byla jsem tak hotová, e jsem ani
nezastavila, aby si odmikli čip.
No, dalí
závod je za měsíc, to u budu snad v lepí kondici
takhle na
dno jsem si neahla ani předloni na Krakatitu, jak padaly ty
trakaře
Natěstí
jsem v tom nebyla sama. Ostatní týmoví kamarádi ten nový dres
proslavili daleko víc